Září 2009

Znova a jinak

20. září 2009 v 17:40 | PrCeK |  -PíŠu-
Asi koukáte, co se to stalo...
Se starym blogem.
Se mnou.
Stalo se hodně.
Uvědomila jsem si, že blog je svym způsobem moje vizitka, i když už ho nepoužívám.
Všechno jsem smazala, prostě jsem začla znova.
Jinak.
Jednou jsem se z dlouhý chvíle na můj blog zašla kouknout. Začetla jsem se do starejch článků. Zasmála jsem se.
Zabrečela jsem si.
A řekla si DOST!
Smazala jsem všechno.
Začla jsem jinak.
Přemejšlela jsem, jestli nemá cenu to radši všechno smazat.
NE.
Proč?
Už tady nechci unikat realitě, jako tomu bylo dřív.
Vzpomínky na tenhle blog jsou pěkný a já si řekla, proč v tom pěknym nepokračovat?!
Avšak nemám na mysli další sféru zkopírovaných članků, přeposlaných obrázků ani nic tomu podobnému.
V tomhle už opravdu pokračovat nechci, nic mi to nedává, komentáře i návštěvnost vzal čert.
Přece nedělám a nedávám si práci s blogem jenom proto, aby se zalíbil nebo abych se zavděčila jiným?!
Myslete si, že jsem sobecká. Mě na názoru ostatních nezáleží, už jsem to přestala řešit.
Poznala jsem lidi, kterym věřim a který, i když je to sebehorší, vždycky mi řeknou pravdu do očí.
A těch já si vážim.
Přece nemám zapotřebí, aby se lidé, kterým věříte, máte je rádi, považujete za přátelé, chovali jako největší a nejlepší přátelé, pak vás za zády pomlouvali, roznášeli drby a když na to přijde, ještě to zapírali.
Za ty roky, co už nejsem v Nejdku na škole, jsem se hodně změnila, a nestydim se to přiznat.
K špatnému či horšímu?!
Posuďte sami.
Je pravda, že daleko častěji slýchávám, že jsem svině, drzá, naivní, namyšlená a bůhví co ještě.
Je to pravda.
Proč to nepřiznat?
Jsem na to pyšná, neříkám že ne.
Lidem, co jsem poznala a co mě takhle změnili, hodně vděčim.
Proč?
Jo, jsem taková, jaká jsem, ale naučili mě jít si za svym, říct ne...
Ale nejsou to jenom lidi, co mě změnila. Jsem to i já. Přece kdybych já se změnit nechtěla, tak se neměnim. Hodně věcí má na mojí změně podíl.
No o mě už dost, teďkon k blogu...
Asi neni co říct.
Blog je pro mě, komu se nelíbí, nechoďte sem, nikdo vás nenutí.
Sobecký.
Já vim. Ale jak už jsem psala, fakt nemám zapotřebí dělat něco pro někoho jiného jenom proto, aby si o mě myslel to nejlepší a abych se zavděčila.
JE LEPŠÍ BÝT NENÁVIDĚN ZA TO, JAKÝ JSI, NEŽ MILOVÁN ZA TO, KDO NEJSI.
Myslim, že tohle říká všechno.
Naučila jsem se neřešit to, co si o mě druzí myslí, jak o mě mluví... Poznala jsem lidi, o kterých vim, že mi všechno řeknou do očí, ať je to cokoliv. A pro ně jsem dobrá taková, jaká jsem.
Největší dík za tohle ale patří Ondrovi Mrázkovi, takže dík moc zlato*
Když jsem pročítala staré články a postupně jsem je mazala, uvědomila jsem si, že tenkrát jsem měla opravdu ještě jednoduché, dětské a směšné hodnoty... Bylo krásné pročítat se mým dřívějším naivním světem a uvědomovat si, jak hodně jsem se změnila.
Blog pro mě tehdy znamenal hodně. Můj druhý svět, kde je všechno pohodové, tak jak jsem si to vysnila a představovala, ale už jsem si neuvědomovala, že se snažim předělat k obrazu virtuálního světa, ve kterém jsem žila i lidi, které nade vše miluju... -prostě malá naivní holka.
Ale to je pryč.
Jsem pořád optimistka, všechno beru s legrací, ale uvědomuju si...
Už se nikdy nedostanu do toho světa, kde jsem dřív byla.
...znova a jinak...